Zpověď neposlušné ženy – obchod s láskou

Nepřestává mě fascinovat, na jakém základě je postaven celý náš svět. Je to základ protkaný pravidly, které když nedodržujete, tak si na vás často lidé ukazují prstem, hodnotí vás a nechápou, proč prostě neděláte věci jako ostatní. Vidím kolem sebe často lidi, kteří by chtěli dělat to či ono, ale jejich vnitřní strach jim to nedovolí, a proto to buď nedělají, a nebo tajně (a nikdo se o tom za žádnou cenu nemůže dozvědět!).

Už od mala jsem byla rebelka. Přesto jsem se snažila být i hodná holčička. Proč? Můj vnitřní hlas křičel „zahoď zábrany a buď sama sebou“ a pak druhý hlas uvnitř mě zároveň volal „neblbni, pak nebudeš hodná holčička a nedostaneš svůj příděl lásky od lidí kolem Tebe“. Je to zajímavé, ale tyto dva hlasy ke mně promlouvají i teď, v dospělosti. Byla jsem z toho vždy hodně zmatená, protože jsem si zakládala vždy na tom, abych odpovědi hledala v sobě a ve všem kolem mě. Nikdy jsem se nespokojila s tím kdo mi co řekl, a nedejbože když to byli třeba učitelé na škole!

No jo, ale každý potřebuje dostávat pravidelně příděly lásky, že?

Společnost nás neučí, jak milovat sami sebe, jak milovat lidi kolem nás a tak jsme všichni emočně a citově vyprahlí. Nevím, jak se ten film jmenoval, ale doteď si z něho pamatuji skvělou větu: „ve vztahu to bývá tak, že jeden je dealer a druhý feťák. Drogou ve vztahu bývá nejčastěji příděl lásky“. Jak to tak pozoruji, tak se často role dle situace mění, protože málokdo si umí lásku dávat, a tak potřebuje taky dostávat.  Základem však zůstává, že lásku si dáváme až potom, co si jí druhý ZASLOUŽÍ. Takže ano, abychom dostali náš pravidelný příděl, musíme být prostě těmi hodnými.

Pak si tedy kladu otázku, kde je naše přirozenost?

Zajímavé je, že si sama uvědomuji, jak jsem už od puberty toužila mít úžasný vztah, kde bych dostávala mnoho lásky od partnera. Všechny mé vztahy většinou skončily na tom, že příděl lásky nebyl dostatečný a já se naprosto vzdálila od své vlastní přirozenosti, a přestala být sama sebou (protože pak bych nebyla pro partnera hodná holčička…opět….). Zároveň se ve mně začaly objevovat pocity frustrace, zlosti, hněvu a možná i nenávisti – takže nakonec nejenže jsem nebyla hodná holčička, ale dokonce jsem byla i velice nespokojená žena…. A to byl vždy začátek konce.

Pokud se lidé rozejdou, tak muži se jdou často opít a ženy pláčou doma v posteli. Já se po pár hodinách otřepu z nejhoršího a najednou cítím, jak mě volá moje duše a moje přirozenost a křičí „už buď prosím zase sama sebou“.  Ptám se pak sama sebe „jsem normální? Neměla bych být zdrcená a frustrovaná?“ …. No prostě asi v tomto normální (dle společenských měřítek) nejsem :-)! Tak ano, samozřejmě že nejsem chladná mrcha bez emocí, ale zároveň nemam pocit, že by se mi zhroutil svět.

Cítím, že mým životním úkolem je naučit se žít ve dvou. Na jednu stranu miluji svobodu, na straně druhé, se ve vztahu velice rychle změním, vzdálím se od mé podstaty a začnu být časem frustrovaná, protože hluboko uvnitř sebe vím, že nežiju vlastní život.

Na internetu najdete milion různých článků o tom, jak si udržet vztah, jak být opravdu šťastní. Já osobně si myslím, že největší problém je v tom, že jsme se již v dětství nenaučili, jak milovat sami sebe. Když by jsme se to naučili, nebyl by tady takový boj o lásku. Netvrdím, že za to mohou naši rodiče, protože ti jsou v podobné situaci jako my. Je to problém celé společnosti…. A hlavně, číst chytré knížky a koukat na videa je fajn, ale praxe je ještě lepší :-)! Nechte se inspirovat, čtěte a sledujte videa, ale prosím, opravdu prosím, pak praktikujte!


anna stahlova-RecoveredJá sama každým dnem na sobě pracuji – ať už třeba žít ve větší pokoře ke světu, k sobě i ke všem kolem sebe, nebo pracovat na tom, že odpouštět je velice důležité stejně jako umět tolerovat a respektovat nejen sebe, ale i lidi kolem nás. Jasně, nejsme osvícení, děláme chyby, ale důležité je nepřestávat zkoušet změnit to, co nám v životě nevyhovuje a naučit se žít tak, jak si přejeme v našich snech :-)

 

Velice by mě zajímalo, jaké máte osvědčené recepty na to, jak do svého (nejen partnerského) života vnést více lásky, harmonie a štěstí.

Jak jste na tom s přirovnáním „dealer a feťák“ v rámci přijímání a dávání lásky? Rezonuje to s vaším životem, nebo máte pocit, že to vůbec neznáte?

Budu ráda, když se se mnou a ostatními čtenáři podělíte o vlastní názory :-)

.

.


6 komentářů »

  1. Ahoj Aničko,
    moc pěkně napsaný článek a dost se v něm vidím a souhlasím s tím,že hlavní problém je v tom,že jsme se už v dětství nenaučili mít rádi a lásku nedokážeme dávat dál a někdy jí i přijímat a je potřeba na sobě pracovat. A proto se o to už pár let sažím a snažím se víc poslouchát srdíčko a vnitřní hlas ( být sama sebou ) a neřídit se tolik pravidly.

    Komentář vložil/a Markéta Bartůňková () dne 29.3.2014

  2. Anička,
    jediné s čím v článku nesúhlasím, je označenie „Neposlušná žena“. To, že konáte inak ako väčšina okolo vás, to neznamená, že ste neposlušná. Naopak, myslím, že ste normálna medzi bláznami. VY ste normálna.
    Normálna v tom, že ste chytili svoj život do svojich rúk, premýšľate nad tým, čo je správne a nachádzate svoju cestu. Takých ľudí nie je veľa a tak vám mooooc držím palce.
    Je úžasné, že po dosiahnutí dospelosti (a vlastne krátko predtým) môžeme vziať život do vlastných rúk. Netreba hovoriť, že čo nás rodičia a škola nenaučili. Vždy to môžeme urobiť sami a vlastne v dospelosti by to mala byť naša povinnosť.
    Rád čítam vaše články – sú znakom silnej a zrelej osobnosti. Držím vám palce na vašej úžasnej ceste.
    Miloš

    Komentář vložil/a Miloš () dne 1.4.2014

  3. Evidentně já sám žádný vnitřní spor tohoto typu v sobě nemám. Nechci zobecňovat, ale myslím, že je častější pro ženy než pro muže. Muži řeší podle mě typově jiná vnitřní dilemata.

    Komentář vložil/a Jirka () dne 1.4.2014

  4. Přijímám-li sebe stejně jako druhé, pak je otázkou kdo z nás je lepší. Pak si asi každý řekne „no a co teda budu vlastně dělat s tím hodnocením“. Jsme bytosti světa a tak i dualita je pro nás stejná jako pro druhé. Jak jinak přijímat sebe? Více se přiblížím laskavostí a přijetím než odporem a negací. Přesto je mnoho situací, kdy vlastně potřebujeme přijímat i druhou stranu svého já. JAK? Věčné téma boje v nás. PŘIJMI – PŘEMĚŇ a SDÍLEJ. S láskou

    Komentář vložil/a Blažena Kovářová () dne 10.4.2014

  5. Hezkej článek, Aničko, díky :) Zapisoval jsem chvíli, jak se mi k němu asociovaly myšlenky: Ve vztahu ztrácím přirozenost. Stávám se “hodný” abych dostal příděl lásky. Přizpůsobuju se. Říkám si “tak to má být”, to je tolerance a pokora. Spíš je to biznis “já dám toleranci, ty dáš lásku”. Láska tak začíná být spojená s námahou, má cenovku. Začínám zkoušet, jestli by cenu nešlo snížit, vzniká napětí. Ve mně i mezi námi. Jsem z toho unavenej, vztah se zanáší, toužim po svobodě, která mi od těch komplikací pomůže. Rozcházím se, je to přirozený, na začátku byla neupřímnost – předstíral jsem toleranci ne proto, že jsem jí cítil ale abych něco dostal. Možná tedy že úžasnej vztah je o tom, že se může kdykoli nečekaně vyhrotit nebo skončit, protože pokud toleranci a respekt opravdově necítím tak nic nepředstírám a jsem otevřený ať už z toho bude cokoli. Praktikovat, aby ta opravdová tolerance rostla, to je určitě dobrá cesta.

    Komentář vložil/a Martin Mrázek () dne 10.5.2014

  6. I’m impressed! You’ve managed the almost impolsibse.

    Komentář vložil/a Eve () dne 28.2.2017

Vložit komentář

*