Zvířata v mém životě

Zvířata…. tak to je moje láska snad celý život! Popravdě jsem si nikdy nenašla žádný vztah ke křečkům a andulkám v mém dětství, ale když přišel první pes do rodiny, tak jsem najednou ožila :-). Vzhledem k tomu, že první pes byl irský vlkodav, tak netrvalo dlouho a probudila se moje obrovská vášeň pro koně. Často jsem si představovala, že ten obrovský tvor je můj kůň, na kterém jezdím po louce a vlasy mi vlají ve větru :-).

V tuto chvíli má naše rodina už pátého vlkodava, bohužel toto plemeno není dlouhověké. Jsou to úžasní neohrabaní tvorové s velkým srdcem :-)

.

 

Naštěstí rodiče pochopili, že moje vášeň není pouze dočasná, a tak jsem ve svých 13 letech dostala prvního koně. Byla to v mých očích neskutečně veliká a krásná kinská klisna Janka, se kterou jsem zakusila první pády, naražená žebra, modřiny, otřesy mozku, převoz sanitkou do nemocnice, a mnoho pláče. Po čtyřech letech jsem musela usoudit, že tento kůň opravdu není pro mě vhodný, a hlavně že nevím jak mám komunikovat, aby mi zvířata rozuměla. Bylo to období velkého zmatku, ale zároveň odhodlání to změnit. V té době jsem taky zjistila, že vysoký kůň pro mě vhodný není, že se lépe cítím na nižších koních, kteří v lese pořád nezakopávají a případný pád k zemi není tak dlouhý :-)

 

   

Dál mi přišel do cesty mladý appaloosa valach, se kterým jsem měla tu čest být 10 let. I tato cesta byla dosti trnitá, a přestože teď jsem se na zemi po pádech válela opravdu výjimečně, tak moje psychika a ego dostávalo pořádně zabrat. Pan Jumper, jak jsem mu ráda říkala, si rozhodně nechtěl nechat do věcí moc kecat. A rozhodně nehodlal plnit moje některé růžové představy o soužití člověka a koně. V tuto chvíli Jumper žije v novém domově, který mu dává mnoho lásky, pozornosti a péče. Upřímně jsem šťastná, že jsem ho nechala jít dál, protože mě se psychicky velice ulevilo a on našel majitele, se kterými si na 100% sedne… respektivě 10 letou holčičku, se kterou se vzájemně milují :). Pro mě tento kůň byl obrovskou školou, ale nejvíc jsem toho pochopila až po pár letech, kdy našel nový domov, a já začala vidět souvislosti z vyšší perspektivy.


Koncem roku 2010, kdy jsem stále ještě vlastnila Jumpera, tak padlo rozhodnutí vybudovat „dočasný“ ranč, kde budu hospodařit dokud najdu trvalé místo, kde se budu chtít se zvířaty usadit (což se v létě 2016 konečně našlo – Svatá Maří :-)). Rodiče mi poskytli pozemek a finanční zázemí, abych nemusela do banky pro peníze… bůh jim žehnej za to rozhodnutí :-)! V roce 2011 jsem již stěhovala moje tři koně, které jsem v té době vlastnila. K Jumperovi jsem sehnala malého bílého poníka Snoopyho a mladou kobylku Matyldu. Přeci jen ve třech se to lépe táhne a samotnému Jumperovi by bylo ve výběhu smutno :-)

   

Matyldu jsem vlastnila téměř 4 roky a i ona nakonec našla nový domov. Byla to hodně speciální kobylka plemene quarter horse, která od narození jevila trošku rozdílné známky chování než běžný kůň, neměla dovyvinuté oko (které jsem časem musela nechat odoperovat) a občas měla neadekvátní reakce chování v krizových situacích. Vzhledem k tomu, že potřebovala opravdu speciální péči od jednoho majitele, rozhodla jsem se jí najít nový domov – což se zadařilo, a teď je šťastná Matylda, nová majitelka a i já. Upřímně, kdybych v době jejího prodeje neřešila stěhování, vlastní budoucnost a vizi práci s malými dětmi, tak bych si jí snad i nechala…. ale vše dobře nakonec dopadlo, protože si nyní neumím představit, že mi běhají děti ve výběhu u koní a v určitý moment na ně skočí Matylda, protože se něčeho lekne a neřeší, že má v cestě dítě.

No a teď zpět ke Snoopymu! Tenhle fešák, můj malý bílý princ, je neskutečný charakter! Je plemene mini-appaloosa (mini verze indiánských koní) a za těch několik let co ho již mám (hm… asi 6 let?) se předvedl zatím v tom nejlepším světle. Samozřejmě umí skotačit, zlobit a vůbec si nepřipouští, že je menší než většina koní. Celkově je to neskutečný živel, který miluje procházky v lese, a je na něj naprosté spolehnutí. Jakmile na něj posadím malé dítě, tak v tu chvíli se snaží dělat všechno proto, aby si dítě jízdu užilo. Když ho děti kartáčují, trpělivě stojí a nechá si všechno líbit :-). Opravdu je to neskutečný poklad!

 

       

 

Nikdy jsem nebyla pouze milovnicí koní, ale obecně všech zvířat! Proto jsem si v roce 2012 konečně splnila sen, a pořídila si vlastního psa, přesněji řečeno belgickou ovčandu adoptovanou z útulku. Přeci jen je jiné mazlit se se psem u rodičů doma a mít vlastního u sebe v bytě :-). Jednou řekl můj kamarád, že je moje Lassie ztělesněná chodící láska :-)…. no asi na tom něco bude, protože tahle holka se opravdu pořád směje, miluje lidi a přestože se bojí dětí, tak jim dokáže důvěřovat a být v jejich přítomnosti. I když má za sebou Lassie řadu zdravotních problémů a několikrát utekla hrobníkovi z lopaty, tak se nepřestává usmívat a radovat ze života. I v největších bolestech z ní pořád zářila bezmezná láska a chuť tady na tom světě zůstat. Klidně jí můžu probudit o půlnoci a ona hned vyskočí na nohy a půjde se mnou na procházku, běhá s velkou radostí a pořád si mě hlídá, abych se jí neztratila… A když mi není dobře, a potřebuji být zalezlá v posteli, tak takhle chlupatá koule štěstí bude klidně a tiše týden ležet v pelíšku, a bude čekat jen na petiminutové venčení před barákem. Lassie je takřka pořád se mnou, ať už v lese s koňmi, nebo na cestách autem po republice. Upřímně je to největší zvířecí štěstí, co mě mohlo potkat :-)

 

.

Po prodeji Jumpera jsem začala hledat koně, na kterém bych mohla jezdit a pokud možno by náš vztah byl už založen na jiných hodnotách. Koně, který je ochotný a baví ho něco tvořit s člověkem. A našla jsem neskutečný poklad jménem Rebeka plemen welsh cob! Je to kobyla, která se nerada nudí, sama si říká o práci a pak jí dělá tak nejlíp jak svede. Už jen když přijdu do výběhu, tak mě pořád pronásleduje a čeká, až jí o něco požádám. Je to takové střeštiprdlo plné energie, ale zároveň se dokáže velice krásně zklidnit a bezpečně mi svézt začátečníka na jejích zádech. Miluje práci, do které se může opřít a takže jsem velice rychle pochopila, že ač nemám žádné zkušenosti se zapřaháním koní, je třeba to změnit! Nyní mi odtahá cokoliv těžkého a kdyby byla větší a mohutnější, začnu s ní chodit snad na brigády do lesa tahat dříví :-). Kompromisem bylo pořídit jí terénní bryčku, aby mohla povozit lidi na výletech.

 

 

.

 

Vždy když někde vidím zvíře, které se chce kamarádit, hned mu běžím naproti. Takhle mi jednou do cesty vběhlo kamarádské stádo koz a krav… A v tu chvíli taky začaly padat další životní rozhodnutí… Usoudila jsem, že kozy v tuto chvíli ještě pořizovat nebudu (všechno zničí a musela bych pro ně dělat speciální ohradu), takže jsem začala hledat první ovce. Krávy jsem si schovala na můj list přání někdy do budoucna…. což se ve Svaté Maří určitě zrealizuje!

 

        

.

Když jsem začala pokukovat po ovcích, tak mě zaujaly quessantské mini-ovečky, protože jsou nenáročné, všude se vejdou a můžou běhat po areálu aniž by jejich výškou ničily ohrady pro koně. Dál se mi do cesty dostaly kamerunské ovce, protože ty se nemusejí stříhat a vlna jim na zimu naroste a na jaře sama vypadá. A pak se stalo, že jsem zkřížila quessantského berana a kamerunskou ovci a najednou vzniklo moje vlastní neoficiální plemeno! Výsledkem je malá ovce vzhledem kamerunské, která se nemusí stříhat :-)…. ideální pro kamarádění s dětmi :-). Stádo malých bečících a mečících tvorů má v tuto chvíli 15 členů a stále se rozrůstá! Maskotem mezi nimi je mini-kozel Quentin, který na sebe nikdy nenechá sáhnout, ale je to neskutečný komik :-). Tohle stádečko žije v krásné harmonii v areálu společně s koňmi, a vzájemně se krásně respektují.

 

          

.

V momentě, kdy padlo rozhodnutí koupit nemovitost s pozemky ve Svaté Maří, začala jsem se poohlížet i po dalších zvířatech, protože moje velká touha je vytvořit přátelskou zvířecí rodinku a nabídnout lidem možnost se s nimi potkat. Zjistila jsem, že pokud má zvíře být šťastné v jeho poslání směrem k lidem, musí si ho vybrat. Pokud si ho nevybere, nikdy nebude upřímně šťastné a bude to buď pouze kompromis s člověkem, a nebo ho člověk musí prostě psychicky zlomit (a pak to dělá zvíře jen proto, že ví, že není jiná možnost). Proto jsem začala intuitivně hledat zvířata, která mají vlastnosti, které umím ocenit a vyzdvihnout :-). Zároveň vím, že žádné zvíře nemůže asi obsáhnout všechno, co bych po něm chtěla – což je asi stejné jako u lidí.

A tak se stalo, že během krátké doby přišel do mého života strakatý oslík Geert, velká a tlustá oslička Karina, životem otrávená mini-appalooska Lilian (o rok starší sestra mého úžasného bílého poníka Snoopyho), a jako třešnička na dortu mojí rodinku rozšířil úžasný irský cob Eric.

Geert je mladý oslík, který se tváří skoro pořád otráveně :-). Ale nevěřte mu to! Je hodně komunikativní a často si se mnou chodí povídat a pronásleduje mě po výběhu. Baví ho být ve společnosti lidí.

 

       

 

Karina je 11 letá oslička, která si žije vlastním životem. Ráda se pomazlí a pro pamlsek udělá snad cokoliv :). Zároveň ale nemá takovou potřebu stále pronásledovat člověka jako Geert. Díky její výšce se na ní sveze i dospělý člověk a pokud dáte mrkev na proutek, odveze vás kamkoliv :-)

 

Úžasná a velice citlivá ponička Lili mi dělá neskutečnou radost. Má stejný cit pro děti jako její mladší bráška Snoopy. Po přívozu domů jsem jí musela dát několik dlouhých týdnů, aby ze sebe oklepala svojí zahořklost a sama si začala říkat o kontakt se mnou. Mám jí moc ráda, protože je taková tišší a zbytečně o sobě nedává vědět (na rozdíl od mých ostatních zvířat), ale když už spolu o něčem komunikujeme a nebo máme příjemnou mazlící chvilku, září z ní mnoho jemnosti a lásky.

 

 

Třešničkou na dortu byla velice impulsivní koupě mladého Erica. Když jsem ho viděla na fotce, hned jsem podle jeho očí věděla, že on je ten, který mi ještě chybí, aby doplnil ve stádě chybějící element. Když jsem ho viděla poprvé živě, tak jsem si říkala, že jsem se asi spletla. Pak stačila chvilka drbání jeho kožichu a já věděla, že si ho musím odvézt domů :-). Je to kůň, který žil v Irsku do jeho 2,5 let bez povšimnutí člověka, pak byl naložen s dalšími pár koňmi na kamion a dovezen do ČR. Po dvou měsících se znova nakládal, a jel ke mně domů. Trochu bych jeho povahu přirovnala k irskému vlkodavovi (pes). Žije si vlastním životem, rád se pomazlí a rád je i sám. Zároveň jeho mohutná fyzická konstituce uvnitř skrývá extrémně jemného a vnímavého tvora. Na rozdíl od mých ostatních zvířat Eric prožívá mnoho prožitků uvnitř jeho ohromného těla – takže když má obrovský strach, laik to na něm opravdu nepozná :-).

 

         

 

A teď, když už jsem na konci si uvědomuji, že jsem úplně zapomněla na kočky :-). Těch prošlo mým životem opravdu mnoho! Přikládám mojí oblíbenou fotku kočky, která byla jedna z mých prvních a která mě často chodila navštívit i do kanceláře v době, kdy jsem ještě pracovala v rodinné firmě (a ranč jsem měla za firemní budovou).

 

 

 

a uvidíme co přinese budoucnost :). Řekla bych, že to budou nejen hříbátka od mých koňských slečen, ale určitě i jehňata, a pořád mám v plánu pořídit mini-kravičky!

 

 


Bez komentářů »

Bez komentářů.

Vložit komentář

*